Jezinky

Povím ti příběh a pohádka to není,

budu rád když se budeš ptát

hlubin svědomí  i studny svého srdce,

nekončí zvonkem ani kuropěním,

klíčema musíš zacinkat

měj napaměti, jak  snadné je být soudce…

 

Byl mladý muž a napůl ještě dítě,

uhnětl slunce horkýma rukama,

díval se na svět oknem beze skla,

nezvaný host si na něj spřádal sítě,

pod okny utopii zpíval, širákem mu byla tma,

aby se na dně rybka zaleskla

 

 

Neboj se Smolíčku a otevři světničku,

chcem lepší zítřek pro krásu,

pro krásu procitnutí,

dej nám svůj hlas, a obrať se k víře,

jsme tady pro spásu,

rovnost a obejmutí.

 

Dvakráte odmítl po třetí konal,

za rudé třešně na talíři

upsal ďáblu duši. Zradil přátele?

Do čtyř stěn marně promiňte volal

odzvěna kacíři, kacíři, kacíři,

skončils za živa v pekle.

 

 

Byly i dny, kdy bál se cizích stínů,

za okny večera, když žal na kliku sáh,

rozsvěcel svíce v kruhu beznaděje,

vážil si na vahách svou nevinu a vinu,

odpověď hledal hvězdám na řasách,

doufajíc ve štěstí, že na něj se usměje.

 

 

Opět tady jsou, mám hlavu na oprátce,

oděli se tělem do strachu,

klovající vrány,

sami sebe zvát a živit ve mně zrádce,

lží a lstí zahrát duši k poslechu,

to vše jménem strany.

 

 

Neboj se Smolíčku a otevři světničku,

chcem lepší zítřek pro krásu,

pro krásu procitnutí

dej nám svůj hlas, a obrať se k víře,

dělnická strana jde s dýkou u pasu

pro tvoje rozhodnutí...