Na hrobě Bohémů

V zemi květů zaschlé slávy,
pod úrodou hořkosti,
zkazily se dobré mravy
z čistě slušné lítosti.

Lidé věří holubům,
že nosí k rakvím doušky lásky,
velké srdce není velký dům
a krásnou tváří nejsou masky.

A ani oblek ze zlata,
neočistí černou duši,
oči jsou tu slepé
a zacpávají se všem uši.

Kdysi národ hrdých Bohémů,
zemřel... je k ničemu.

Církev vinila se v středověku,
teď našeptávají prostředky tisku,
a moudrý je pln vzteku,
lidé zabředli do útisku.

Lidé spí v palácích z louží,
oči zavřené k světu,
jen člověk který se souží,
napíše spravedlivou větu.

A ani oblek ze zlata,
nepozlatí naši zemi,
oči jsou tu slepé
a lásky v domovech není.

Kdysi národ hrdých Bohémů,
bojí se... je plný ničemů.

Nevíra je výsadou svobody,
Bůh je morální překážkou,
vlastenectví tesá se už jen na hroby
a bohatství je desátkovou náhražkou.

Smrt je melancholická nálada,
která hraje večer při zprávách,
vražda její družka balada,
líbající život na márách.

A ani oblek ze zlata,
nevrátí lidem naději,
oči jsou tu slepé
a slavící už nepějí.

Kdysi národ hrdých Bohémů,
vzdal se... je k ničemu.

Svatý Václav v hoře spící,
nepozná zemi vyprahlou,
husité, boží bojovníci,
neslo se hrdě Evropou.

Poté dvakrát ohli jsme svá záda,
před tanky dvou velmocí,
tehdy byla ještě mladá,
teď nenarovnáme se ani s pomocí.

A ty obleky ze zlata,
jen těžknou naše slabá těla,
oči jsou tu slepé
a ústa oněměla.

Kdysi národ hrdých Bohémů,
zvolil si... Ničemu.