Oranžový zbabělec

Pryč jsou ty štědré dny hojnosti,
kdy neslábla přízeň davu,
a Laďa měl velkou hlavu
s výrazem dobráka od kosti.

Jen opilost z voleb a vítězství
před osmi Moreny vzad,
ten nezkrotný po moci hlad,
mu naději proměnil v zoufalství.

Na kolbiště vkráčel v domnění,
že vládcem je situace,
v níž karty se rozdají hladce,
a v starostu výhru svou promění.

Všem nabízel podíl na moci,
jak vekslák, jak prodejce vody,
chtíc nováčkům namastit schody,
pak zubama skřípal v bezmoci.

Nuž zasedl v hanbě do lavic,
tam hanu se škorpením živil
a křivou svou páteř víc křivil,
darmo od něj čekat snad něco víc.

Čas přilepšil mu v radě kraje
kde kultury múzu jen šimral
však častěji rád se on nimral
v tom na koho má kopku hnoje.

I slýchali z plén konšelé brodští
jak zlínští jsou chrabří braši.
K stáru mu houšť ve věži straší
a dál ve vzteku zlobu svou dští.

Měch naplněn lží ve švech praská,
však Laďa se ve SVaKu činil,
přistižen při lhaní dál žvanil:
„Já kopal tam za sebe na volňáska!“

Kde komu v tu chvíli svitlo záhy,
toť na brodskou vodu je tunel slizký!
A tunelář mlží chtíc zlaťák mrzký,
král nikoliv, to Laďa je nahý!

Copak je to jen za chlapa,
když ve lži slabšího černí čest
každému, jemu zvlášť, co jeho jest.
Inu, to orel mouchy nelapá!

Ego je dobrý sluha, ne však pán,
pod slupku nezávislosti své tváře skryl
že souvěrci již nekřepčí v jeho dril,
pomerančový do voleb má plán.

Je to přec na hony známá věc,
že neúspěch bývá sirota.
Nebýval Ladislav dobrota,
však nyní je oranžový zbabělec.