Hluk raz, dva

Naše hnutí nesehnutých sdružuje
celou řadu profíků.
V kampani vám nakvašeně vnucuje
předvolební taktiku.

Všichni zvuční kandidáti poskytnou
své provařené schopnosti,
pomni, že my pro kulturu svébytnou
naplníme pohár hojnosti.

Úspěch, kumšt, cimbál a fidlovačka
agitační předpoklad.
Nejsme politická strana ani značka,
personálně samý klad.

Málo kdy my nehrajeme falešně
v ideovém souboji.
Tajíme to více, méně úspěšně,
snad to hnutí ustojí.

Neslyšíce pravo-levě z Brodu zvuky,
účty doma skládáme,
přetavíme všechny staré politruky,
folklór fidlat zvládáme.

Zvuky je však slyšet z mojí zvonice
číslo popisné jedna.
Stát je vskutku rádodajná dojnice,
v síle měšce beze dna.

Cíl náš je zvučný, jasný, nezvratný;
splichtit platformu platnou.
I když soubor řídí primáš obratný,
vizi o úřadu má matnou.

Naši kandidáti za nic nestojí
o politický růst.
Limit maloměsta tyhle touhy odzbrojí,
pak nezbývá, než půst.

Hodnotit nás budou asi potomci,
musíme se moc snažit
nepropadnout a nechovat se jak pitomci,
neb by nám to mohli prodražit.

Chceme my všechny vaše hlasy slyšet,
však jsme také zvukaři.
Pravdu díc, však hlasu urna bude slušet
víc, až se burčák vypaří.

Že pak město zkusí povolební čardáš
o tom není spor.
Donrvetr krucajs a basama camráš!
Přezvučíme vzdor!

Jen s námi vede ven cesta z města,
toť prosperity duch.
A těm, co nejsou z hudebního těsta,
těm všem vytřeme zvuk. Či sluch.

„Petře, říká se zrak...“