ŽALM 1948

Dny, týdny, měsíce na útěku.
Ano, už i celé roky.
V hlavě šumí směsice tisíce hlasů.
Hlasů mrtvých.
Potoky potu stékají po zádech;
dávno jsem vyčerpal druhý dech,
teď snažím se chytit třetí.
Vůkol se jako skřeti
šklebí děti bez paměti
a doba, vymknuta z kloubů, šílí
navzdory poznatkům vědy
a já říkám si spolu se Sókratem:
Život, o němž nepřemýšlíme, nestojí za to, abychom jej žili.
A já říkám si spolu s Hamletem:
Do hrobu tedy?

Nemohu zastavit, spočinout, nabrat sil
na útěku před minulostí.
V patách chrastí její kosti,
tělo samá rána, jizva, nádor, vřed,
jen pouhý půlkrok nás stále dělí
a pud sebezáchovy velí:
Jen vpřed! Jen vpřed! Jen vpřed!
Strážci zbloudilých duší mé myšlenky ruší;
nabízejí mi, že cestu mou posvětí
a táží se, čím ještě mohou být mi platní
a já říkám si spolu s Anaxagorem:
Odevšad je stejný sestup do podsvětí.
A já říkám si spolu s Kästnerem:
Člověk je dobrý, to jen lidé jsou špatní.

Když občas smrtelnou únavou klesnou mi víčka,
hned v náručí něžně mne hýčká
bestia triumphans, co krev chlemtá z koryta
a k obzoru zem traktory a tanky rozryta
a před kulisou nachového nebe siluety šibenic
a jinak nic.
Nad polem Martovým hvězda pěticípá,
pod níž chcípá, pod níž sípá
mukl z Jáchymova poslední slova:
Buďtež prokleti!
A dál za rokem rok letí
a svoboda je věc vkusu,
vždyť co je chudé, to je prý rudé
a já říkám si spolu s Orwellem:
Co jsi? Pytel hnusu.
A já říkám si spolu s Novotným:
Soudružky a soudruzi! Maso bude!

Budím se s děsem na hromadě lebek
popravených bez soudu a spěchám,
spěchám po proudu času,
kde trsy trnů lemují mou trasu
a pařáty přízraků s tvářemi bachařů,
katů a samozvaných, samolibých vladařů z lidu,
již neznají už hlad a bídu, leč koliku a syfilidu,
drásají mi srdce a jímá mne hrůza,
když jako hejno mšic krajem táhne lůza,
řvouc z plných plic:
Jdem za pravdu se bít!
A já říkám si spolu s Burkem:
Má-li zlo triumfovat, potřebuje,
aby slušní lidé nedělali nic.
A já říkám si spolu s Řehořem Samsou:
Okamžitě opusťte můj byt!

Tam mord stíhá mord,
další hlava on the board pod guillotinou
a nad vším řev zpitých hord
a dance macabre s kocovinou...
Marný všechen vzdor, když záchranný vor
klesá pod tíhou těch, již neuvěřili,
v rozbouřeném moři třídní nenávisti
do ostnatých drátů beznaděje,
jež hnilobou zavání
a zhoubná je jak mor
a já říkám si spolu s Curtiem:
Žádná moc, získaná zločinem, nemá dlouhého trvání!
A já říkám si spolu s Poem:
Nevermore!