Obilí

Toulám se sluncem zalitou krajinou,
nebe svou modrou barvu
nalilo do chrp
a vlčí máky zdědili červeň
po růžích,
které kvetou pod mým oknem.

Šedavé obilí zpívá poslední píseň
před dobou sklizně,
lehce se kolébá do rytmu,
jako by ani nemělo jít na popravu
zbojníků, co nesklonili hlavy
před pánem.

A černý les zpívá mu rekviem,
na cestě poslední i sýček zahouká
svůj hit tu zahraje i lišta kombajnu,
neúprosně kácející stébla,
kterým z toho podklésávají kolínka.

Větrné mlýny rozdrtí zrna,
však ještě stihnou se jim omluvit
tichým zašuměním svých křídel,
která do větru vypráví příběh
o neustálém marném boji
s blázny...