Radegast

K Radhošti upřen zrak
boha ohně, slunce a hojnosti.
V ruce ten naděje pták –
to Radegast hlídá své království.

Na Beskydy své shlíží,
na ty krásné lesnaté kopce;
toť kraj Slovanů, bez mříží,
v něm naposled spočinu v hrobce.

A nad ním, po nebi blankytném,
káňata hnědá se vznáší,
ten majestát, jenž nikdy nechytnem,
jenž zůstane navždy v paměti naší.

Večer, když měsíc zapřáhne
hvězdy do svého závoje,
mysl má pomalu uvadne,
však duše – ta vstává do boje.

Za svobodou svou krčím,
za Radegastem do lesů,
přes déšť, jímž smáčím
iluze, já píseň mu přinesu.

Píseň o noci, horách – natuře,
o duších, co po smrti žijí,
o krvi, co zalije kaluže
místo vody, o lidské zmiji.

Slavný Radegast bude žíti,
jak božská socha Davida –
díla ušita z metafyzických nití,
jež ruka Ďábla-Pohana hlídá.