Přesýpací hodiny

Písek z baňky padá,
Baňka se plní,
A Slunce už zapadá,
Čas však neodezní.

Ráno opět zasvítí,
A písek opět nasytí,
Ty věčně hladové baňky,
Co jen písek polykají.

Dojde-li ten písek,
Už je nikdo neotočí,
Ale stále lidi zajímá,
Nikdo z něj oči neodvrací.

Jednou to poznají,
Až vrásky na čele uzrají,
Co jim chtěli říci,
Ti němí poslušní pomocníci.

Měli jen říci,
Že i Slunce svítí,
A čas jen plyne,
Že čas doopravdy plyne.

Pořád je jen točili,
Jednou sem,
Pak zase tam,
Nebo to byl jenom klam?

Kde jsou ty věčné hodiny,
Co pořád říkají,
Co ještě můžem,
A v co druzí doufají?

Slunci nikdo nevěřil,
Písek pouhý znali,
Proč to nikdo nezkusil,
Aby praxi překonali?

Byli to jen hlupáci,
Pouhé lidské stoje,
Snad srdco-praváci,
Kteří ve Slunce nedoufali.

Slunce jim chtělo sdělit,
Že i Ono umělo měřit,
Ten dlouhý lidský čas,
Co je okolo nás.