Zima

Zima je dlouhá, krutá,
všechno při ní mrzne:
červík, který vrtá,
skřivan, jež si vrzne.

Sníh pokrývá všechny země kusy,
všechna údolí.
Mráz jež všechno rdousí, dusí,
smrt, jež bolí, nebolí.

Nahoře je šedé nebe,
šedé moře bez břehů.
Taky ho to asi zebe,
marně hledá útěchu.

Na nebi letí černí ptáci,
černé stíny u dědiny,
asi mají někde práci,
co ví, neví nikdo jiný.

Kam si sednou, tam sníh zmizí,
na boru i v maliní,
snad ho jenom tak uklízí,
ptáci viní, neviní.

Mráz křídloví neodmetlo,
ten však ztrácí svoji moc,
sotva vidí denní světlo,
nastává tu dlouhá noc.

Den za dnem se noci krátí,
den po dni zimy ubývá,
vím, že se po roce vrátí.
Zima zbylá ubývá.

Na travnatém lesním drnu
vyklouzla z hlíny malinká,
se strachem zírá na tu zimu,
říkejme jí Sněženka.

Na větvích ozvalo se křiku,
ptáci ji snad spatřili.
I dali se hned do povyku,
by ji řádně pokřtili.

Vyletěli ze svých hnízd,
jarní slunce vylezlo,
vyhnali sníh ze všech míst,
kde teplo domov nalezlo.

Vyklíčila jarní tráva,
barvy vyšly do polí,
našla se i hudba hravá,
kterou jaro nebolí.

Ptáčci do houfů se slétli,
tu spustili jarní chór,
písně vzduchem se rozlétly,
rozezněly celý bor.