O májové pěnici

Sledoval jsem pěnici,
v tom přítmí vzrostlých stromů,
co symbol měla na kštici,
od slunce nebo bohů.
Jak čarokrásně zpívala,
jen dotknout se těch tónů,
v písní tý snad vzývala,
něžnou krásu hvozdů.
Sluneční svit se sklání
a šimrá ji tu pod křídly,
z luhů těch a strání,
ostatní ptáci ulítli.
Pěnice je pěnice,
nic krásnějšího není,
já slyším v její rytmice,
tu radost z osamění.
Tu radost z volnosti,
co přilétá nám s jarem,
kdy přelátává polnosti,
pod voňavým hájem.
Buďme k ní vždy laskaví,
vždyť létá velkou dáli,
její hlas tak krásně zní,
však bohužel jen v máji.