Říjen

ŘÍJEN

Sobota třináctého
Na cestě k hřbitovu
ležela veverka
jakoby právě usínala

Říjnový vítr prohání oblaka
Obloha září jasem
Cestou kudy s tátou jsem chodíval
po paměti znám snad každý kámen

Vůkol to voní podzimem
Nad zemdlenými lány
je ještě jemný opar
Ten probarvený obzor
stromořadí
a pak malý les
upadá do chvějivého snění
o slunci a květech
O jitru s prvním čápem
o zimou vonících
posledních ostrůvcích sněhu

Jdu zvolna
chladivý vítr napovídá
a závěj listí se smýkne na stavení
kam s tátou pro mléko jsme chodívali
Vzpomínka věků zavátých časem

Jdu zvolna
vítr probírá se listím
a opakuje básničku:
(kdysi před šedesáti lety
byla na titulní straně Mateřídoušky)
Listopad,listopad
lísteček mi na dlaň spad
Zlatý lístek z javora
zima už jde do dvora

Hřbitovní ticho
Oslava věčnosti
Oslava slz a bolů
Oslava strát i osvobození
Oslava usmíření a rovnosti

Pohaslé svíce
Záplavy květin
a klid
jen vítr ve větvích připomíná
že krásné je žít
i nakonec pak
spočinout v prsti vlastních předků

Šmolková okna k Bohu
zvolna ztrácí starorůžovou záclonu
Oblaka letí nízko nad hlavou
(asi přjde první sníh)
A já rozpačitě stojím nad hrobem
Nevím co říct
Snad děkuji...
Šeptnu tichý pozdrav
a ukládám kytku
Nalevo tátovi
napravo mamince
Leží tak
jak lehávali doma v posteli
Od tratě zapíská vlak
Loučení je krátké
Nějak to neumím
Jsem nad tím vším bezradný stejně
jako tehdy
když vypravoval jsem pohřeb
Na vánoce mamince
Na Velikonoce tátovi

Od hřbitova jde cesta z kopce
kolem kapličky
a okolo Boží muky
Vracím se ránem zpět
Obloha se v poryvech větru mění
a já zastavím na cestě do polí
kde jsme v říjnovém odpoledni
ve větru proháněli draky

Lhostejno před kolikati lety
podstatné je
že bylo to tady
na pastvisku pod hřbitovem
kousek od lesa
kde vždycky to vonělo domovem
Ta vůně je neměnná
záleží na období jen
Začíná sněhem
jeho vůně je chladivá a čistá
jako samo nebe
Pak přijde první závan jara
Ucítíš zdravý pach půdy
když oráč převrací brázdy
a hejno ptactva v zástupu za ním
sleduje čerstvou brázdu
Pak zavoní slunce
stráň plná prvosenek
a níž u potoka
obrovské trsy zářících blatouchů
A než se naděješ ožijí louky
a neúnavný hmyz si pobrukuje a breptá všude
až v korunách vzrostlých lip a cestou strácí nektar
Když zavoní lány obilí
a Markéta hodí srp do žita
jsou žně
V korunách stromů se barví jablka
Šípky pak na keřích okolo cest
Ale před tím ještě jeřabina
A až ze stromu poslední kaštan spadne
je říjen
Čas rozechvělého snění
když časným jitrem
vánek o meze otrhává
mlhavé závoje dne

Obloha párkrát zívne
a je večer
Z krbu to sálá teplem

Ne
nebudu povídat o Vánocích

Cesta mě zavedla mezi domy
Někdo volá psa
a já vidím nad městem chrám
Svítí zelenou věží
Je zvláštní
Je jako symbol stálosti
a toho
čím tady zůstal jsem...