Pavouček a zlatá rybka

Nad kadeřavě hravou hladinou,
splétal si pavouček síťku.
V domnění, že chytí svou vysněnou,
krásnou zlatobílou rybku.

S nadšením očkami proplétá,
stříbrnou, tenoučkou nitku.
Srdíčko s přáním vylévá,
a s nadějí vkládá v síťku.

Síťka je z přáním spředená,
mistr by to nedokázal lépe.
Přec jen sníčky pavoučka lepená,
jak úchvatné jsou Tvé sítě.

Pavoučku..

S vírou hodil tu síťku do vlnek,
s napjatým chvěním čekává.
Radost, jenž projeví se navenek,
v opojném stavu pavoučka nechává.

Seděl tam hodiny, dny a i déle,
zimou pak začal tuze se třátst.
Řekl si :“Byla to jen pohádka, stejně.“
A smutně se začal od vody krást.

Síťka se rozmočila a jas se vytratil,
pavouček ztratil chuť na svět se smát.
Však když odcházel, z vlnek se vynořil,
ten tvar ..
a zašeptal: „Tak co si budeš přát.“

To zlatá rybka se z vlnek usmívala..