Žalostné vytí

Potichu, bez chyby noční tmou,
plazí se, slídivě nejmíň v dvou.
Potichu, s jistotou bez dechu,
vylézaj v úplňku z pelechu.

Svaly jsou pevné a postoj též,
zlověstným zavytím štěkne:“Bež!“
Bez citu, trápení zvěř na zem skolí,
ve vlastní prospěch smrt druhého volí.

V tlapách jsou míle a v srdci strach,
pro lesní zvěř je noční vrah.
Na mysli starosti a v krvi vzteklina,
špinavý kožich, zvířeci spodina.

V úplňku vytím pána noci vítá,
jen měsíc ví, jaké trápení vlk mívá.
Ve vrahovo očích jenž pohledem mlčí,
píše se staletí historie vlčí.

K ránu zas v sluji svou se smečkou zapluje,
svaly jsou znavené, tak o ně pečuje.
Na hrdle krev a tesáky rudé,
večerní lov, v noci zas bude.

Zodpovědní vlci za zbytek smečky,
chytají zvěř do vlastní léčky.
Vrahovo skutky, vykoupené bytím,
line se údolím žalostným vytím..

Prokletého vlka..