Snoubení větru s meluzínou

Snoubil se vítr s meluzínou,
v tom nečase když padal sníh ..
S vlasy modrými a pletí bílou,
nechala vítr v rozpacích ..

Zmatením vločky nechal padat,
bez pořádku a všimnutí.
Bouře se zvedla, když začal lapat,
po dechu, po jejím dotknutí.

Do dlaní chytil vločku bílou,
a na prst kroužkem nasadil.
A meluzína s tváří vlídnou,
přiměla vítr, aby ho roztavil.

Zmizel prstýnek z vločky bělavé,
nechal ji závoj tedy tkát.
Však její srdce je příliš divoké,
a nebude tedy větru lhát.

Odmítla závoj i pavího šatu,
radš svobodu svou si zanechá.
I z nožky sundavá svatební botu,
jenž byla z ledu stavěná.

Vítr byl odmítnut jaký tajfun,
zanechal ze zklamání vlastního.
A navzdory bolu a jejím zádům,
poslouchá kvílení jejího.

Co v pískotu zpívá si meluzína,
to jenom ledový vítr zná.
Po nocích hromovu píseň zpívá,
proč milá jeho je taková.

A když padá každý rok vločka první,
vítr ji v dlaních zachytí
A silou mrazivou v led ji pálí,
snad letos prstík nastaví …?

Ta zlobivá Meluzína ..