Rytíři Martine

Tou dobou slunce studí,
do nahých korun rovných stromů,
zemi zahřívá severák,
tlející listí,
dláždí prašné cesty
králem, na měsíc se stává listopad.

Tou dobou rok co rok,
z bojových tažení vracíš se domů rytíři Martine.
Přijíždíš na černé, staré herce,
sotva se táhne, boří se do bláta,
ta mrcha proklatá.

A tvůj šat - jen hrubá kytlice,
z rukávů, visí jí krvavé cáry.
Tvou ozdobou jsou po těle šramy.
Jsi poražený.

Jindy zas přijíždíš na bílé kobyle,
krajina kolem leskne se a třpytí.
Ženeš se tryskem se svou krasavici.
Na hlavě zlatou přilbici,
tvé mužné tělo, brnění skrylo
a ostrým mečem vládneš,
jako nikdo jiný,
stal si se vítězem rytíři Martine.

Já teď tobě na počest,
házím ti rudou růži,
ta růže tě však trny zranila,
v klíně mém láskou mi umíráš...!