Poslední jezinka

Venku prší.
Je konec podzimu,
zima klepe na dveře.

První sníh
je tu zas,
úkryt hledají
někteří z nás.

Poslední jezinka
zimou se choulí.

Prohlížím si ji ,
malé dítě bezbranné.

Zní to prapodivně,
ale prstíčky má
chladem zaťaté,
vlásky černé,
střapaté.

Z profilu se poznávám.
Když jsem ve formě,
jezinku také v sobě mám.

Teď jsme obě zjihlé
jako dvě slepice
splihlé...
Jen co si osušíme
peříčka,
nastartujem svá
paraplíčka
a odletíme
na jiný mejdan.

Tam, kde mají
pro rošťandy pochopení,
tam, kde je teplo,
místo na zlobení.