Podzimní park
Slunce mi v bedrech
tone a spílá jinočasím.
Haluze se svírají do
podivných sošných grimas
proti šedému nezmaru Acherónu
a nespoutanosti
vybledlé do kabonícího se soumračna…
Ze své skráně odříkám si
milosti na umírání,
v ohleduplném výdechu
a vidím, jak na lavičkách
skládají své noclehy ty poupata slov.
Jako láska a její okvětní mnich,
tak ulehají na pestré lože
a já přemítám
kam stihl se schovat
medový tenor laskavosti,
ta oproštěná prostota, strakatý pás
klenoucí se proměnou!
Komentáře (0)