Tajemství duše přírody

V zeléném údolí
šumí vodopád,
na nebi dravec krouží
a ve stínu stromů
krčí se v roští
malý zajíček.

já a stromy jsme jedno,
lesní vůně o tom vypráví.
Z pokory stromů, nahoty jejich
a odevzdání
musím se já učit.

Já a tráva jsme jedno,
já a nebe jsme jedno,
ale jeho nekonečnost
musí být mně
za inspiraci.

Já a vítr jedno jsme
a jeho svobodu a nespoutanost
chtěl bych mít.

Já a voda jsme jedno,
potoky, řeky,
vše plyne bez ustání
ke svému Cíli
všech cílů-
oceánu.
I já bych měl jako nepřetržitý
proud směřovat den za dnem
blíže a blíže
k Milovanému.

Má duše
žije v kamenech,
žije v trávě i obloze,
ve vůních,
v šumu stromů když si mezi sebou
s větrem povídají.
Jsem sníh i déštˇ,
jsem žlutý vonavý
list na podzim.

Člověk je jen břímě Země.
Kdysi ho živila,
dávala mu vše co potřeboval,
nyní jí ale chce vládnout
a ničit,
ach, ten bídný člověk!!!

Kéž bychom se všichni
naučili modlitbu
hor, řek a stromů,
pak by se náš
směšný Babylon
proměnil v prach
a my bychom konečně
byli opravdu
svobodní.