Obláčky

Bílé mraků cáry,
ztratily se svému stádu,
plují zvolna azurovým mořem,
nad lidským štěstím,
nad lidským hořem…

Plují nebem jako skály,
s absencí hmatných pocitů,
jako kry co narůstaly,
se zamrzlých lidských citů,
podobny obláčkům páry,
dechu v zamrzlé krajině…

Nehlučně ty mraky plují,
nedotčeny světským děním
své podoby proměňují,
provázeny lidským sněním,
mizí v dálce, za obzorem,
jako ty neuskutečněné sny!