Podzimní řeka

Syrové ráno.
Řece halí dotekem mléčné prsty líc.
Kohout se skrčil v mlžném chladu
a táhlým hlasem v tichém šeru,
v oponě bílé
vzbudil zem.

Zdvihnutý závoj.
Zkalená řeka
kohoutím hlasem zlíbaná.
Je spadlé pestré duze Mekkou,
ptáčeti hladí ramena.
Zalknutá ústa.
K letu pějí
vlašťovek hejnům sroceným,
jimž známé bude zítra cizí,
jež v cizím najdou teplý klín.

Nohama těžce rozvážnýma,
lenivým krokem tíživým
dohání slova nevyřčená,
z hladiny vzešlý mlžný dým,
všechny své vášně...
Chladná žena.
Dnes listím z olší ověnčená
jak zjara vínkem z kopretin.

Povětřím čirým šepot sílí,
pod kabáty se krade splín.
Táhlý vzlyk.
Mlžný opar mizí -
a čistou ptačí touhu ryzí
i uplakaná ranní mžení
odešle zima v zapomnění.
A pod něj smutné řece k snění
nakreslí z peří vykřičník.