Kdo si to hraje?

Ten foukavý, vlasatý čtverák,
dnes si jen tak opět umanul,
že čistě uklidí nebe azurové,
vymete ho krásně stůj co stůj,
koště k tomu vzal snad břízové,
ten šprýmař vítr v malé chvilce,
i stádo beránků rozehnal
a poslední opozdilce,
tou metlou zlehka rozmazal…

Azurová modř je samá šmouha,
samá divná čára,
to zvláštní dílo skví se v celé kráse,
jen oko umělce ocení,
ty rázné tahy štětce,
to zajímavé vrásnění,
i bystřina s peřejí,
přímo šumí,
támhle nad lesem,
tuhle duna
a přesypy přímo písečné,
a tam zas,
ve velkém kotli vaří,
spoustu kaše nebeské.

Tu jsou Niagarské vodopády
a čelenka s orlích per,
pokračují zvláštní obří schody,
hned zas vtéká řeka do jezer,
tohle jsou snad věčná loviště,
tráva prérie ve vánku se vlní
i dupot stáda bizónů,
tam někde v dálce duní…

Na nebi nám ožívají,
naše dětská přání,
ač se ta surrealistická kresba na obloze,
tak vymyká jakékoli logické úvaze…