Barvy

Už znám ty slastné chvíle,
barvy ročních období.
Jejich síla je neotřesitelná a stahující,
ukazují momenty krásy,
barvy jako samo nebe,
hraje mi melodie drnkací.

Šelestění stromů, větví, listů zelených,
dřímá v hustém zápraží.
Cestičky po mravencích ušlapány,
ušlapuje člověk krokem vláčným, prosebným.

Bublající potok teče monotoniím rytmem,
slabé vlnky narážejí na strnisko kamenné.
Malé víry, svižné jako tornádo,
drolí se v mírné hladině.

Louka rozkvetlá na mýtině dobra,
obklopená zlatem zeleným,
ukrývá drsné divy světa,
schovaná v nekonečném okvětí.

Už jen ty jsi tu zbyla,
svobodná chvíle,
nevázaná se světem,
mluvíš stále silná slova,
můj stav více procítíš.

Cesta vedle domku,
připadá mi jako zlatá žíla,
co přešlo lidí po tobě.
Cesto silná, mrtvá i živá,
stojíš jako Hádes v nebi,
hlídáš přechod svatých.

Vídám tuze rád ty barvy,
hle, malá třešeň.
Zpívá otupně v pozadí,
lahodnými plody vyzývá,
jazyk se můj roztančí.

Domky v údolí posázené v aleji stromů,
vidí a straní každou chvíli,
vteřiny ticha i křiků vyslovených od lidí.
Prožitky projevů skýtá další nový den,
v mocných barvách udatných.

Martinec Vlastimil
2. Července 2005