Noční sonáta

Noční sonáta

Brčkem upíjím z kalichu noci
hořký svit měsíce
a na nemocničním balkóně
pouštím si nevinně
hluché sonáty ulice.

V oblaku parfému z cigaret
zkouším najít znova dech
pro fouknutí do píšťaly,
kterou mi paní z charity ponechaly
jako vzpomínku na život v klášterních zdech.

Sužován modlitbou, hříchy a tebou
němě jak kulisa v divadle naslouchám
rumraji oživlých loutkových těl
pronášejících svůj důstojný apel
k hledišti plnému kostnatých dam.

Ocelová obloha
z dychtivých očí ryb
svou pěst zatíná
a začne se řítit lavina
nekonečně opakovaných chyb.

V prsou mne tlačí neznámý chlad,
jenž nikdo nevyžene pár doušky kořalky.
A posledními zbytky minulosti ukrývaje
do velké černé obálky
se odhodlávám spatřit zem
naposled za dob kruté války.