Navzdory nečasu...

Navzdory nečasu.

Nápor větru sviští,
hustou spletí větví v korunách,
šustí kmitající listí,
stromy jako by choulily se v obavách,
tu k jednomu,
tu k druhému,
sousedu svému se naklání,
zní to, jako početné tiché špitání,
slůvek blízce spřízněných duší,
jež nepřízeň okolí předvídá, tuší…

Vítr se mění ve vichr, sílí,
už lomcuje, klátí mohutnými větvemi,
v tom zvláštním tanci, bouřlivém reji,
pahýly svých paží, oporu si poskytují,
napětím praští i kořeny pod zemí,
namáhané dřevo, steny svými kvílí…

Jako smírná sprcha přichází déšť,
ševelí konejšivým svým hlasem,
rozvaděné účastníky svou vláhou zchladí,
zlámané větve, servané listí slzami svými pohladí,
vítr utichá, veze se plynoucím časem,
stromy dál stojí, navzdory osudu, nešť!