noční procházka

Rozvážným krokem tichou nocí,
stříbrný ženec kráčí oblohou
a srpem svěřeným vyšší mocí,
pošle nám hvězdy co svítit už nemohou....
...

Hrdina dávných bájných mýtů,
okřídleného koně zas sedlává,
vídá svou milou ve hvězdách skrytu
co ve velkém voze sedává,

projíždí nebesy tam a zas zpátky,
kouzelnou letní oblohou,
po boku svojí královny matky,
však náhle ho ubrzdit nemohou,

skřípají kola a mají strach,
že neubrzdí vůz svůj více
a srší už od vozu hvězdný prach,
když skočila pod kola jim ta velká medvědice,
co dlouho se toulala v noci po cestách...

...

Vnímám tu nádheru nočního ticha,
jak řadí se v zástupy hvězdný sněm,
jen v němém úžasu bytí mé dýchá..

však už půjdu si lehnout bolí mě za krkem...