Vrba

U rybníka v temném lese,
stojí vrba, co se třese,
každou zimu, každý rok,
kdy si smutní u svých slok.

Avšak jednou přišel zvrat,
kdy se vrba začla smát,
kdy byla jak krásný květ,
kdy viděla hezky svět.

Jednoho dne v zimě,
kdy sněhová peřina,
kterou zima začíná,
celou zemi přikryla...

Přišla dívka pojednou,
nevěděla kudy kam,
měla oči plné slz,
tak bloudila odtud tam.

Vtom uviděla vrbu,
přišla k ní tedy blíž,
objala ji kolem kmenu...
,,Poslyš, pročpak tady dlíš? “

Dívka se lekla hlasu,
jenž se ozýval ze stromu,
nevyhla se úžasu,
avšak rozuměla tomu.

Děvče objalo ji pevněji,
a začalo plakat víc,
nikdy nebylo mu teskněji,
leč ze smutku zbylo ,,nic“.

A tak dívka den co den,
chodí se vrbě svěřit,
té, jež neřekne to nikomu,
avšak musíš věřit.