Den ve kterém slavík utichá

Utkaná nitka pavoučí
zdobená rosou ranních perel
se chvěje
dechem podzimním
když brání cestu
jdoucí zrcadlem namodralým
ve kterém křehnou
rozesmutnělé smolničky
nad mrtvým zlatým pavoukem.

Slepý
dnes lesem prochází
bez hole bílé varovné
za vůní léta ukrytého
do kůry křivých borovic
co tvoří chrámy starobylé
kde před oltáři
nové rakve
z dubů čerstvě sražených
čekají na konec dnů
ve kterých vášeň s citem umírá
jen proto
aby výkřikem radostným
ohlásili
nový příchod času májového
který se zrodí jarem novým
hojivým
pro mladé
i pro starce.