ŠETŘI SVĚT

Světlo obrací se v noci tmou,
na pospas už jdou a jdou,
jen nestal v duších klid,
co nemaj, chtěli mít.

Ztrácí se všude odvaha,
dobrej skutek, vichřice odvála,
nečekají nic dobrýho, krutá pravda,
kterou seslala dnešní doba.

Bílá se mění v černou,
a jak krev, červená zaplavuje temnou,
všichni tvůj vztek tlačí,
do neznámých koutů, kam nikdo nekráčí.

Spletli se v lidech,
lano si věší, nastal poslední výdech,
a vrány ti kroužej nad hlavou,
přivolávají náladu tajemnou.

Klidný vánek, znovu ožívají,
tvý sny tvé jméno používají,
píšu co znám,
slova už nejsou, větru dešti povídám.

Jak poslední k ránu,
křídla zlomený, našel si vránu,
cestou svou klopýtají,
domnívají se, že všechno dobrý zapomínají.

Stává se z nich špatnej příklad,
jsou nenažraný, mají jen hlad,
kolik času, tiše tikají.
duši vysáli tvou, zlomenou ji mají.

Hvězdy na nebi blikají,
co nic neznamená ti ve svědomí říkají,
studený a čistý, dravý proud tý.
bát se nemusíš, řeky prokletý.

Za čím vlastně jdou, ránem chladným,
rosou opadlou, s tvým hlasem zlomeným,
rádi se nemají a jak ptáci odlétají,
dlouho se nevrací, co jim v tom brání.

Zamykají na sto západů,
to nepomůže, mají za sebou mnoho propadů,
jak láva divoká – brání se,
valí se ven až zadusí se.

Mračna zahalují zbylé svíčky,
mrazení v zádech, míhají se černý kočky,
zlomí se v půlce, na srdce padá stín,
plamen sfoukl dým, to bude asi tím.

Posouvají se a drží se pevně,
nespouštěj z očí, kulka vystřelí z hlavně,
padají k zemi až s posledním,
výdechem hořkým, tím ránem chladným.

Koukají do bledých tváří, šedý zjev,
nicotnej řev, který ovládl hněv,
vidí jenom černobíle, o nic míň,
než dnešní svět a proto šetři s ním.