Křehkost chvíle

Sluníčko svítí, sálá mi zadek,
začátek konce, snad těch hádek.
Vítr mi odvál nápady vstříc
třepotavým lístkům rozdat chtíc
všechny ty pihy mýho těla
každičkou bunkou, prostě celá
vnímám křehkost téhle chvíle,
té, co jde zničit nahodile,
křehkost sebe - jsem zařízení,
a Strojmistr k sehnání není
a Strojmistr nás opustil v ráji,
jehož ruiny rozpadat se zdají.
Ten ráj je pro nás dnes už jen
malým, z karet postaveným domečkem.
Proč divíme se, že střecha padá,
když do stěn opíráme záda?
A sesype se na nás celý svět,
jemuž není dobré rozumět...