Koloběh času

Začátek světla je konec tmy.
Koloběh času, kdo nezná, ať ví.
Ať přičichne k hladině zamrzlé,
ať najde v zeleni radosti své,
po lukách rozkvetlých pod sluncem zářícím
pak usne s listím mlčícím.

Vzduch se malými krystalky třpytí.
Mráz mi projel tělem, rozechvěl mě, jako elektřina.
Země dotkl se mrazík, poddaný, prošel kolem,
a stroze oznámil, že přichází zima.

Mám radost, když do dlaně chytím první vločku,
když z nebe se snáší ta bílá peříčka sněhová.
Líbí se mi ten zvuk, když dopadají na zem,
zvuk, který mě obklopuje a nikdo se před ním neschová.

Chci být na ulici sama, když padá sníh.
Jen já, ticho a sníh.
Pouliční lampy darují vločkám barvu.
Obklopuje mě tma, přesto nedokážu potlačit smích.

Ani zbytečný strach netíží mi mysl.
Nechám si sněhové chmýří dopadat na tvář,
nechám je zamilovat se a láskou roztát.
Hvězdy si pak hrají se světlem na polární zář.

Stojím na ulici, dívám se, nevím kam,
jen pro mě se zastavil čas.
Úsvit však mění oblohu, dává tmě svěžest.
Vždyť Slunce probudí život i v nás.

Předlouhé měsíce bílého světla.
Budou mi chybět. Budu se těšit, až přijdou zas.
Teď chce všechno, co schované bylo, ven,
podívat se do Slunce, množit se, růst než přijde mráz.

Když ráno se čerstvého vzduchu nadechnu,
když procházím se lesem,
dokonce i když místy jsou ještě hromádky sněhu,
cítím to, i pahorek je tou zelení unesen.

Vznáším se jako víla mezi stromy,
paprsky hledají si cestu ve střeše hvozdu.
Potůček jako by nevěděl, co z radosti dřív,
dívám se do něj ze starého kamenného mostu.

Větve pučící, rozkvetlé sasanky,
vše nově nabytou energií překupuje.
I ve mě to kouzlo ožívá, vzduch zdá se mi veselý,
mrtvý je ten, kdo ten pocit nemiluje.

Zavřu oči, vůně točí se kolem dál,
nejsem pouhou vílou,
jsem vše a všude a přitom nic nikde,
když dotýkám se rostlin, jsem jejich sílou.

Jako vše ostatní, i jaro je důvod k úsměvu.
Obloha zdá se mi modřejší,
teplo do nás vstupuje ze všech koutů kulaté země,
uplakanou rosu pavučiny konejší.

A pořád se otepluje,
i největší ospalci už dávno vstali.
Zbláznil se život kolem, po zimním tichu je teď vše ubzučené,
jen kdybyste mě čas na probuzení dali.

Dvakrát rychleji, teď dvakrát rychleji čas plyne.
Dny překypují dobrou náladou.
dlouhý Teplý den si podává ruku s krátkou živou nocí.
Je čas na plnění snů s veškerou parádou.

Louky zpívají, zvou k ulehnutí
a západ Slunce se zdá krásnější než dřív.
Počítám hvězdy a bezedný vesmír otevřel mi náruč.
Vánek má lehkost koňských hřív.

Ráno a s ním přichází další rozpálené hodiny.
Náhle ale obloha ztmavne,
nebe se pod Sluncem uzavře.
Rozprší se náhle, jako když proutkem mávne.

Déšť zní jako zaklínaní.
Mohutná oblaka chtějí se dotknout země,
jsou níž a níž na jednou na protest ozve se hrom,
blesk protne vzduch: Nepůjde to beze mě!

Padající voda dává vyprahlé zemi osvěžení,
mrační obři se stále perou, převalují se.
A jak rychle přišli, s takovou náhlostí odchází,
jen rychle schnoucí kaluže říkají, že to nebyl sen.

Nejdřív nesměle, pak v plné síle vyplouvá Slunce na své místo,
začíná se tam, kde prve se ve veselení ustalo.
Doneste pití, jen veselte,
vždyť do konce zbývá dnů nemálo.

Sílící vítr s sebou jiné barvy přináší,
ty, o nichž, že jsou mé, vím.
I když zdá se vše pochmurnější být,
o těchto kouzelných dnech dávno sním.

Neviditelná ruka zvedá spadlé listy
a já se s nimi točím v kole.
Nebo jen stojím a ony se točím kolem mě?
Proč nelétám s nimi, proč musím být dole?

Dotýkám se zlatavých klasů,
co pod mým doteky zlátnou a šustí mi melodii.
Vlasy mi do tváře létají, v očích se mi odráží klid a volnost.
Z prázdných větví se celý příběh odvíjí,

teď listy vydávají se na vlastní pěst do světa,
zde příběh končí nebo začíná,
když se chystá svět usnout?
Minulost se zázraky se tu prolíná.

Ještě poslední dotek, než vše mi zmizí,
ještě poslední pohlazení, žluté pole tancuje
se šípkovou paní, vzpomínku na barvy nechám si ve vlasech.
Je po všem. Těžký stroj tu krásu drancuje.

Co zbylo mi? Holé pole, ptačí zpěv ve vzpomínkách.
Ale přece něco. Když čas na chvíli počká,
a bude pozorně naslouchat,
povím mu příběh: Padá první vločka…