Co mě naučily hory

Stoupám a kamení pod nohama, vítr hladí tvář, je ticho
zrcadla kousků nebe, čistá odráží vysokost,
skrývají hlubiny, průzračné, chladné
jdeš za mnou, nemohu padnout, i když ti uteču, v krátkosti opět jsi světlem mým, jako stín
oporou ve srázu, i když je příkrý a rozmlouvat s Tebou na cestách smím
obzor je vysoko, ztrácí se v mlhách
tak jako víra že dojdu až tam
za ním však obzory nové, vysokost v mlhách, stále a znovu se otvírá
až za ně vystoupám -
po stěně kotliny, sutí a kamením,
vždyť dá se jít stále dál, tam, kam teď nevidím
třpyt vzduchu ohromností svou, to ticho pravdu skrývající
zrcadla už kdesi dole; není jich potřeba...
co je tam pod námi pomíjivost
jaká jsem a kdo já jsem - už nemusím.
Jen kým jsi Ty

Vracím se dolů, semínko zaseté
otvírá květ
v tichu i paprscích slunce, co v povětří
píseň novou rozeznějí.
Nejdeš už za mnou; Tvá blízkost mě prostoupila,
tak jako v bystřině rychlá je voda a nespěchá
s pískem a trávou si pohrává,
v pokoji utíkej, než vrátíš se zpět;
vždyť lesy ti šeptají na tvojí cestě
že cokoliv uděláš, smysl teď má...