Podzim

Viděla jsem anděla.
Jeho tvář nebyla krásná, jak se říká.
Byla rozzářená, veselá a jasná.
Jistě, na tu změnu se špatně zvyká,
ale že jsem ho směla vidět...
...byla jsem šťastná.

Jak ohnivá socha stál v aleji,
jako tisíce barev přírodních.
Stál tam mezi listy, oděn v nich,
jako plamen, co stíny nechtějí,
poslední opora všech nadějí.

Smál se a vlasy mu vlály kolem tváře,
netknutý lhostejností světa.
Jen on a mé sny, když nahlížím do snáře
a odumírající zlato léta,
ta skomíravá ohně záře,
která pouze sluncem vzkvétá.

A když se sklonil a pohlédl,
jak hasím plamínky podzimu slzami,
neodvrátil se, jen přišel blíž.
Řekl, "Když, děvče, uvidíš,
že další rok, další život je za námi,
neplač, vždyť projdeme věčnosti branami
a nový rok nastane, i když ne pro tebe.
Ať už půjdeš cestou strasti,
cestou výčitek, do pekla či do nebe."

Odešel a já od té doby vím,
že po pár letech čekání,
možná dnech, možná měsících,
že se pro mne navrátí.
Snad není hřích, že ho vyčkávám.
A pak půjdu s ním.