Moře

Hladina moře otevírá se,
slunci jde vstříc paprsky,
lesk kapek duhových štěstí nese,
v náručí bílých vln vysokých.

Víš, že kámen obrací se hladinou,
jak vítr vprostřed deště?
Brázdí vodou čirou jako sklo,
jak zvířený písek v promáčené vestě.

Těch příběhů má moře na tisíce,
životem svým žije a nepřestane,
má modrou hladinu, místy zelenou,
někdy tak klidnou, tak hladkou,
jen málokdy tmavou,...rozzlobenou.

Tak jako každý den, každé ráno,
celý život moře je životem,
je místem a také domovem
nekonečných myšlenek,
které každý sám nese
svém srdci
a své hlavě kolik snese.

Kdo by chtěl žít na věky,
ten zůstane sám,
jen se svým mořem, hvězdami a nebem,
pro cizí nepoznán.

Každá cesta někam vede,
rozprostírá se krajinou,
vedle mě i vedle tebe.

Silnou vichřicí nevlídnou
chce zamířit až do moře,
kde už dávno voda je opět čirá,
jenž usměje se,
jakoby trochu zírá.
Je však krásná a nic nepředstírá.