Stromy

Lavička zahalená v mlžném oparu
a utajená cestička z písku,
ukrytá pod listy barvy cihel.

Mohutné staleté stromy
ještě nenechaly spadnout
k zemi celý svůj šat
a své koruny,
místy stále plné
podzimně zbarvených listů,
zvedají hrdě k oblakům.

Sálá z nich síla
a paměť dávnověku.

Stačí dotknout se kůry,
jemně přivřít oči...

a vítr přináší z dáli
dusot koňských kopyt,
listí padající k zemi
se snáší v rytmu barokních tónů,
zní hudba,
která bavila samotného
Alberta z Valdštejna.

Zní i ženský smích,
jemný jako zvuk zvonečku
nebo cinkot rolničky...

Najednou není zima,
i když zalézá pod nehty
a je cítit ta obrovská síla
uschovávaná v kmenech stromů
po mnoho desítek let.

Stačí hlavu zvednout
k nebi z korun kaštanů,
javorů, buků a modřínů

a zhluboka se nadechnout...

Oddat se tajemné energii,
kterou nás obklopují,
nechat si pročistit mysl
... splynout s ní ...