Krev stromu

Jako voda teče smůla ze stromů,
Že by pláč, bolest?
Je slyšet i pláč svázaných zvonů,
Tolik je tu toho skonu.

Listy utíkají ze stromu, opadávají
A samotné větve za sebou zanechávají.
Proč opouští svého tvůrce?
Přesto zastaví a rozloží se prudce,
Zahynou.

Stojí tam pak strom sám
A já se ho ptám:
Proč neutečeš? Proč se neschováš?
Proč se každý rok takhle vydáváš?

On však stojí nahý dále
A smůla z něj teče stále,
Stále více teče z ran,
Pak pod sekyrou padne – sťat.