Rozloučení se sochou

HLedám v tajemných lesích
ztracenou pohádku
o dvou nadpozemských lidech
už zase nejseou sami

však jeden z nich žije
na březích řeky Melancholie
došli až ke kamenné soše
rozloučili se tiše
neplakali...

Kdysi tam víla čekávala
často na milého rytíře
květiny s láskou zalévala
než zjevil se u bran vykýře

tam hráli si s měsíčními skřítky

Scoha je opuštěná
studánka vyděšená
už nesedává tam

voda je hluboká
a víla slepá však divoká
občas proběhne kolem

slepá
němá
hluchá

smutná je socha
čekala na ni
jezerní smilování

jen dravý lesní pták
může ji vrátit zrak
jen s ním lze vzlétnout do oblak.

Naschledanou socho,
snad zase někdy příště...