Bouře na moři

Větřík jemně fouká,
do uší mi cosi šeptá.
Vlny se jen jemně hýbou,
s opravdu malou mírou.

Slunce krásně svítí,
na pevnině jistě roste kvítí,
tady kvete leda nálada,
protože ten klid uspal i kapitána.

Lenoší se, je pohoda,
nikdo nekřičí :Vy hovada!
Odpočinek a něco k jídlu,
ještě by to chtělo krásnou vílu.

V dálce cosi vidět je,
mraků pár zbarvených šedivě.
To nic není, říkám všem,
to jen končí falší den.

Slunce dosvítilo,
a bylo zahaleno.
Temnými mraky,
jako jsou pánů fraky.

Je noc a tma větší,
než když jen Slunce spí.
Mraky děsivé
a blesků plné.

Začíná pršet,
a blesky všude svištět.
Rychle všichni vstávat
a loď zachraňovat!

Křičí na nás kapitán
a snaží se pomoci si sám.
Vlny vysoké jak hory jsou,
a zkázu a smrt s sebou nesou.

Stěžeň padá,
na palubě voda.
Pod palubou moře,
to nevypadá vůbec dobře.

Loď se jistě potápí,
tak a kdo se zachrání?
Kapitán skáče do člunu
a spustí se na první vlnu.

Ta druhá ho převrací
a kapitán jest v oblacích.
Na lodi je už jen zmatek,
všichni pobíhají,
jako kdyby nad nimi máchal proutek.

Loď se dívá na oblohu,
skrz bublinatou hladinu.
Posádka i ostatní,
domů se už nevrátí.