Slavík

Každého podzimního večera jsem na lavičce sedávala,
každého večera jsem se na strom dívávala,
každého večera tam ptáček sedával
a každého večera mi krásně zpívával.
Ta lavička v jedné krásné zahradě byla,
byly tam stromy růže a já to obdivovala.
A kolem té zahrady byl všude plot,aby ptáček neutekl.
A on zpíval na svět kolem, na květiny na stromy,
zpíval o svém utrpení a hrozném osamění,
zpíval žalem po své družce, po svých kamarádech ptáčcích,
a mě srdce pukalo žalem a slzy z očí padaly.
Chodila jsem tam den co den po celý dlouhý rok,
na jaře ten ptáček malý byl od smrti smutkem krok,
a já jsem si tašku vzala, ven ho vraty vynesla,
nedbala sem hněvu paní co vtom domě bydlela.
A tak ptáček celé roky létával se podívat,
díval se na mou rodinu a viděl děti dospívat,
jednoho dne mého stáří, děti pryč i s manželem,
přiletěl až k mé posteli zpíval celým svým hlasem,
o tom velkém trápení, o trápení že mě ztrácí,
o tom jak jsme si byli blízcí a pak utichne celý svět,
slyším zvony, vidím světlo, neležím už na posteli,
někdo ke mě vztahuje ruce a říkám : Sbohem můj drahý příteli.