Čas-vraník...

Čas-vraník pádí široširou plání,
jen vítr hřebenem mu hřívu vyčeše,
na hřbet se vyšvihnout jen vetché stáří brání,
jiskřičky touhy nám z podkov vykřeše.

Tam v pastvině je kdesi klisna bílá,
příroda zabrnká touhou napjatých strun,
v tenounkém závoji zatančí křehká víla,
zdá se, že nový král usedá na svůj trůn.

Všechno to vyzvoní ty prostořeké zvonce,
že nevěsta už zkouší šaty svatební,
hned se mi zdá, že začátky i konce,
má zřejmě vše, i ochoz hradební.

Ať už jsou bílé nebo rudé růže,
každičká z nich v své kráse umírá,
vždyť proti osudu jen láska cosi zmůže,
slzičky s dojetím pak kdekdo utírá.