Prší...

Voda teče, kape
na kůži mou se drápe.
Jak rád mám já den deštivý,
když voda padá z nebes,
když obláčky páry halí zelenkavý les.
Jak kapky něžně hrají na okap okna mého,
jak tiší muka světa bolavého.
Nejkrásnější hudba halí mé myšlenky,
stíní, překrývá podloubí, výklenky.
Kapka vyvolená spadla mi do dlaně,
malý chlapec brečí, drží v ruce sáně.
Avšak paní zima čeká,
dešti skládá úctu, klečí, smeká.
Celý svět zachvátil prostor čas,
a znovu volá, volá zas a zas,
ten nekonečně krásně půvabný nečas.