O želvičce

Byla jednou jedna želvička,
donašečka pizzi maličká.
Pizzu denně na krunýři nosí,
s úsměvem na rtech, nožky bosí.

Hodně pizz za den musí přepravit,
pořád chodí jako by nemohla zastavit.
Málokdy však slzy své roní,
není žádný slaboch, ale želva sloní.

Každý jí rád poděkuje i zaplatí,
pak si už dále vykračuje, čas neztratí.
Až večer může si odpočinout,
může spát a ve svých snech plout.

A jak želvička svou práci vnímá?
Dobře, dostane hodně jídla a to je prima.
I v práci těžké najde se chvilička,
odskočit si na pláž naklást vajíčka.

A když se jí ptají: "Půjdeš do důchodu??"
"Možná, že na stáří, možná že půjdu."
Tak už nebudu o želvičce psát
a nechám jí, ať může klidně spát,
nebo tu svou pizzu na donášku, rozdávat