Nic netrvá věčně

Rozlehlé pláně, slunce jasné,
rozkvetlé stromy poseté květy,
v zapadajícím slunci je vše krásné,
jako by se spojily dva světy.

Jeden svět kouzelný je,
tam čas nespěchá a nenávist není,
vládne tam pouze naděje,
propadneme lehce krásnému snění.

Vítr čechrá naši mysl a rozhání smutek,
starosti upadnou v zapomnění,
stačí jeden letmý dotek,
pohlazení jemné
a myšlenky přestanou býti temné.

Rozkvetlé louky, nebe jasné,
nic nemůže být více krásné.
Vůně kůry a ptačí zpěv,
bzučení hmyzu, šelest křídel,
tichý šum a šepot vánku,
nic neupadá do věčného spánku.

A druhý svět?
V něm realita nás vrací zpět,
čas tu nelítostně běží,
každý slunný den v tmavou noc se obrátí,
jedinečnost okamžiku už nikdy nevrátí.

Nic netrvá věčně a z klidného míru
vytrhne nás škodlibá myšlenka,
nepřejícnost a závist
vrátí nás do věčného víru.
Nastoupí zmatek, úlek a povinnost,
tatam je věčná nevinnost.

Není však přeci lepší tento svět?
Kde osobitou vůni má každý květ,
kde všechno má své pro a proti,
kde západ slunce končí den,
který trval pár hodin jen,
a však pohled na rudou záři,
na jas a světlo mizící,
na stíny, ty vrahy dne,
dává nám možnost těšit se,
těšit se na noc, na nový den,
kdy vyjdeme opět ze dveří ven
a zrod slunce bude nám dopřán vidět zas,
rozžehne v našem srdci nový jas.

A když první paprsky slunce na zem dopadnou,
každého jen veselé myšlenky napadnou,
všechen žal a bolest odchází
a něco nového právě přichází.

Nastává nová chvilka krásy,
nový den příležitost dostane,
a nová chvilka lásky nastane.
Milujme začátky a konce,
rozehrají v našich srdcích šťastné zvonce.