Co jsem viděl venku

Ač zima svou silou tvrdě vzdoruje,
jaro již na trůn pomalu nastupuje.
Když otevřu okno a podívám se na nebe,
vzpomenu si na oči, vzpomenu si na tebe.

Když vyjdu si do lesa poblíž mého města,
mé srdce již tak radostně nepleská.
Stromy, jež majestátně se tu tyčili,
mnohé vichřice velmi poničili.

Jako vzpomínku na ty hrůzy,
pařezy ukrývají tu múzy.
Lidé již nechodí tam jako dříve,
už nikdy to nebude tak jako prve.

Vzpomínky tíživé, vrací se před oči,
kde je ta krajina, kde jsou ta úbočí.
Skály osamoceně pláčou a proklínají den,
kdy se jim o krásné přírodě rozplynul sen.

A já tu stojím a přemýšlím taky,
přitom mi nad hlavou kolují mraky.
Počasí nezná pravidla, je to tvrdý hráč,
Bezohledné, bez emocí, v boji děsný rváč.

Co člověk jako já zmůže proti živlům vyšším,
Ještě teď, po letech, tu osudnou větu slyším.
Vyslovila jí osoba, pro kterou příroda byla všechno,
„Ať nechodí mi na oči, komu je to jedno.“

S čímpak jsem se těmi řádky, chystala vám svěřit?
ať bojujeme, a že je za co, můžete mi věřit.
Když lidé a příroda budou bojovat pohromadě,
neskončí tento svět jen jako smítko na vesmírné hromadě.