STROM

V tajemném zákoutí, kde temnota zpívá,
zde vyhasl život, jen tráva tiše kývá.
Bojí se narušit tento věčný klid,
žádný už nehledá střiženou nit.

Tam v prostřed lesa, pařez smutně stojí,
zelený břečťan jizvy nezahojí.
Plévě se derou skrz jeho náruči,
alespoň na chvíli život mu zaručí.
Svalnaté údy teď pomalu v rozkladu,
je to už dávno, co vstřebal tu náladu.

Když krysa ukousla kořen co shnil,
vrátil se pařez do dávných chvil.
Kdy jako majestát se tyčil mezi stromy,
a ozvěnu listí jeho, znaly všechny lomy.
Bohatá koruna sahala do mraků,
tehdy se lehce věřilo zázrakům.
Kořeny silné, drtily kamení,
a v nich utkvěl slib,že nic se nezmění.

STROM: Když po mé hrudi přeběhly myši,
smál jsem se jejich snaze být trochu vyšší.
Já byl jsem domovem a bránil jsem svůj "lid" ,
Dal jsem jim své slovo, že budou žít.
Mé kadeře na půdu vrhaly chlad,
když slunce začalo ohnivě plát.
Zlatá nit pokryla celičký svět,
v noci mi měsíc stříbrný šat plet.

Pak přišel člověk, vše ztratilo svůj jas,
kácel mé bratry, jen mě nezkřivil vlas.
Když nezbylo nic, jen smutek a kal,
mé srdce skácel nejtěžší žal.

A tak jsem tu sám v temnotě a strachu,
radši bych byl ukryt - s bratry v pilin prachu.
Čekal jsem, doufal, v temnoty síly,
na den, kdy mé vzpomínky nadobro shnily.