Vltava

Vlastí mou, z bystřin nejvyšších,
po proudu, jak země zvrásněna,
až k čirým říčkám nejtajnějších,
v pokoji jen s větrem o závod.
Vždy jen k břehům se vlnou blíží,
jen rackové, tak vzácný to pták,
v dál opět její vlny vrací,
nebojíc se trestu od bohy všech řek.
Pod mosty, tolika mnoha měst,
v klidu, nikam nespěchajíc,
svou modř v úběl všech labutí,
s plnou náručí bezzištně rozdává.
Z náplavky, až k nohám mi teď sahá,
dívám se k vlnám nikde nekončícím,
k břehům vzdáleným, matkám osamoceným,
našim snům, a tak snad jen Hradčany vědí,
kde svůj konec má, ta zrádná, nádherná víla…