Noční nebe a sen

Když každé ráno vstáván,
do chmurného dne,
podivím se sobě,
proč spát já vůbec šel,

když tím nočním snem,
promarnil jsem noc,
když vzhlédnout mohl jsem,
vstříc noční krásy vjem,

když v noci výjdu ven,
a ulehnu do trávy,
opustí mě rázem,
všechen stres a únavy,

hledím dlouze do nebes,
minuty i hodiny,
na hvezdy a mraky,
jenž na de mnou jsou nahnány,

když je čistá obloha,
pouze hvězdy,
ani mrak,
zahledím se do dály,
na hvězdy upnu zrak,

sleduji ty nádherné,
nočních nebes květy,
jak bezstarostně padají,
stojí tam i stoupají,

ležím sám a v poklidu,
jenom cvrčci zpívají,

když na neby se táhnou mraky,
upírám zrak na ně,
ja potajnu se smíkají,
po nebi se prohání,

neb na noční obloze,
strach nadále necití,
že je někdo sleduje,
a tak se klidu oddají,

plují rychle, pomalu,
radostí mě naplní,
a v tom nočním šeru,
skrýše své si hledají,

avšak když již slunce vysvytne,
a naplní vše světlem,
naplní mě zármutek,
nad promarněným snem,

nad snem který osvěží,
mé tělo i mou mysl,
nad snem který ochrání,
mě před dennímy věcmi.