BALADA ZIMNÍ

Lesem sviští vločky sněhu.
Závoj chladu zná tu něhu.
Větve jsou holé jak ostří pily,
les je jak pole, jak mramor bílý.
Oblaka mlhy plují jak duch,
čistý jak pramen, jak stříbro je vzduch.
Krmelce prázdné, zvířata hladová.
Pokryv půdy jen vichřice nadouvá.
Kousíčky ledu třpytí se jasně,
okraje borovic lemují třásně.
Přesvaté ticho nekrájí nic,
jen meluzína vane
a stále víc…

Potůčky ledem však horlivě bublají,
řeky svou prudkostí k sobě je volají.
Ve srubu hajného ticho je, klid,
matně tu doléhá skrz okna svit.
Zahrady při polích svoji tvář mění.
Samotou strádají, život zde není.
Dřevěná branka, vrzajíc, tříská,
nad ní zachvívá se – promrzlá líska.
Sněhem je pokryta kůlna i mlat,
v kotcích pro králíky prázdno a chlad.
A na všechno promrzlé, protkané tichem,
na třpytivé závěje s nacpaným břichem,
na celý les na sever i jih,
na všechno to ticho
jde po vločkách sníh.

Veselé Vánoce přeje babičce Filip.