Louka života a smrti

Vítr fouká a naráží do křídel Pegasů.
Zima, jež ubíjí, sníh padá do vlasů.
Mýtina pokrytá ledovým sklem
a kol ní táhne se smrkový lem.

Smrtelný mráz, vichřice skučí,
poutník jde lesem, v břiše mu kručí,
lačnost, co zabíjí, smrt, která hladí,
na louce, kde šero stín noci svádí.

Neznámost krajiny poutníka děsí.
Srdce se mění v led, co v sobě nosí.
Nohy však káčí dál, sníh z podboty praská.
Chceš-li spát - navěky. Odpočinout - sázka.

Celou noc nespočnul, oči v dáli hledí,
kde vlci pod skálou nevzrušeně sedí.
Co chvíli zavyjí! Větří snad stopu...
a pak se rozběhnou na sněžnou kopu.

Šelmí zrak rozžhaven, sníh pod ním taje,
kde poutník, pln strachu, mlčky se kaje.
Věří, že zhyne zde. Smrt příjde brzy.
Smrt, jež se rájem zve a přece mrzí.

Pohlédne, kde kraj se do nebe vpíjí,
v tu chvíli, nevěda, starý smrk míjí.
Vlci jsou nadosah, tesáky cení
a poutník umírá, nadějě není.

Tvář strachem zkřivenou přikryje dlaní,
padne, kde větve se pod tíhou sklání.

Sníh padá do ticha, jež vytí ruší.
Ticho, co věstí hru o lidskou duši.

Silueta smrku, u ní smečka vlčí,
nedaleko poutník, vítr žalem skučí.
Tesáky mihnou se jen na chvíli pouhou,
do masa vyryjí ránu smrti dlouhou.

Vítr fouká a naráží do křídel Pegasů.
Zima, jež ubíjí, sníh padá do vlasů.
Mýtina pokrytá ledovým sklem
a kol ní táhne se krvavý lem.

Smrtelný mráz, vichřice skučí,
vlci jdou lesem, v břiše jim kručí,
lačnost, co zabíjí, smrt, která hladí,
na louce, kde úsvit stín šera svádí.