Zastav se

Plamen svíce hoří,
jako planou červánky na podzimním nebi,
a nedaleké vzpomínky na souhvězdí léta,
usedají v záhybu paměti.

Na horkou pláž,
modré nebe, klonící se do vln rybníka,
dívčí ústa, co pila milencův dech,
žitné pole, kde hrál vítr na jeho osiny,
na vzdálený kopec, co stál u zrodu dětství,
slavíka zpěv,
vábivé struny zlatého slunce,
oblaků lehký šarm,
staleté skály hrdé mlčení,
nedalekých topolů šum,
mocných buků stráž,
a labutí dlouhý let,
jenž času vstříc letí.

Taková jsi vzpomínko,
co u polní cesty stojíš, kde stojím i já,
a dlaní hladím mateří-doušku,
co voní do lidských snů.