Zlatonosný potok

Uzounký potůček v čelistech údolí,
poraněný dlouhý had ledové vody
přikovaný k ohlazenému kamení,
schoulený hanbou v nekonečné zákruty.
Říkají, že je to tak snad navěky.

Víly zla tajemství do vody ukryly,
příčinu hořkého pláče a zoufalství,
zlatinky blýskavé jak hadí šupiny,
svědomí hlodají nechtěné vzpomínky.
Hořký smutek zde dopadá na duši.

Korytem mockrát protekla kalná voda,
s kapkami rudé krve a slaná potem,
na sešlost stářím zemřela ta zlá doba,
mozolů zlatokopů živených chlebem.
Na hrobech pláčou litinové kříže.

Pod hladinou tůní smutně zoufá nebe,
stejně tak jako včera a jako kdysi,
každý, kdo sem zabloudil zpytuje sebe,
a zvláštní mrtvé dusno tu při zemi visí.
Co je to vůbec za podivné místo?

Zklamaná vodoteč o lidi nestojí,
když ji tak rýči a hráběmi zprznili,
přetavili zlato v laciné bohatství,
prastaré tajemství z podloží vyrvali.
Nesmyslná, podlá svatokrádež!

Potok kdysi těhotný velkými poklady,
nemůže za pohromy placené zlatem,
nikdo nic nezjistí, už nejsou doklady,
kde leží ty dětí, co umřely hladem?
Dávné lidské osudy to nezmění.

Vodní tok zmařený a plný prokletí,
poslušně běží tam, kam od věků míří,
na konci světa vše oceán pohltí,
jen v hlubinách svědomí výčitky víří.
Těžko lze dojít zapomnění…..